Naše panička byla celé tři týdny doma z důvodů zakousnutá tlapka a prázdniny a my měli věc Havaj. To bylo hodně moc fanfárový. Den sice nezačínal moc pohodově. To kocourák. Vždycky to rozmňoukal už třeba v půl šesté, já začala hopinki na hlavu a potom jsme dostali seřváno oba. Následně jsme měli povinný kurz sledování budíka, kdy se jako spí a kdy se může mňoukat a naskakovat na paničku. No my kývali a se vstřícně tvářili. Byli jsme vychváleni, že jsme úžasně chytrá zvířátka, že vše chápeme a že je to jupí, když nás naši mají. Hezky jsme si všichni užívali, my s kocourákem spinkáčkovali v dosahu plápolajícího krbu, panička pro chromou pracku nemohla nic dělat a tak si četla svůj velmi oblíbený dárek knižního typu - Havla od Žantovského a bylo to fanfárový balený kostkách. Procházky s páníčkem, panička byla doma, protože si k Vánocům objednala nevyžádaný dárek Blok na vycházky, mohl by mě někdo kousnout. Slíbila se pochlapit.
Nevím, jestli jsme blbí či nepozorní, ale asi jsme si to nezapamatovali úplně celé. Další ráno po vzdělávací přednášce jsme to zase rozjeli na půl šestou. Potlesk nebyl. Panička plakala, že nechce vstávat a krmit ty potvory (asi měl někdo přijít) a se ptala, zda jsme tak retardovaný či to děláme naschvál. Co jsme na to jako měli říkat? A čas letěl jako bláznivý. Ledva jsme se naučili spát po půl osmé byl konec věci Havaj. Panička se musela uvrhnout do vzdělávacího procesu a chromou ploutví ovládat fíkuse. Už nám ráno nelaje, protože vstává dávno před našimi aktivitami. Jde jí to všechno pomalu a komplikovaně. Na druhou stranu: dá nám snídani? Dá. Odjede a nechá nás celé dopoledne spát? No ano. Úhel pohledu zvířátek: pohoda.