V neděli jsme s páníčkem vyrazili na velký výšlap sami. Po sobotních 12 kilometrech se totiž paničce probudila pokousnutá nedohojená bolavá ruka, jizva začala vydávat hnis a vůbec se hnusně tvářit. Ordinovali jsme jí klid s knihou románového typu a tlustoprdovým kocourákem po boku. Vyskotačili jsme ve dvojici. Konečně jsem měla taťku-mamku jen pro sebe. Zamilovaně jsem pobíhala kolem dokola a držela směr trasy - golfové hřiště na
Bezděkově. Cestou jsem pronásledovala asi 120 kosů, čuchalínovala mnoho divokých stop a vůbec se lovecky profilovala. Vzorně jsem přibíhala na pískání, házela zamilované pohledy, permanentním vrtěním a radostnou náladou výlet činila mimořádně pozitivní záležitostí. Místo míčků jsem mezi golfovými jamkami hledala myši, ale ony tam nebyly, asi mají přes zimu ooolllinkluzíf někde na golfových hřištích v Majámi na fróridě v Úesá. O tom ještě poreferuju, jedou tam za chvilku hrát naši kamarádi. Na zpáteční cestě se proti nám v lese zjevila bernská salašnická kredenc. No sympaťanda každým coulem, já vrtěla, ona přátelsky funěla, hezké psí kamarádění. Ale co to slyším? No já nevěřila svým atraktivním uším!!!!! Ona se jmenovala Ema !!!!!!!!!
Já padám, to je ale velkej bordel na tom světě.