V úvodu několik logistických informací. Ve vesnické hantýrce: kam jsme se posunovali o víkendu a v jakém balení. Zimní víkend 1 - sobota, to jsme všichni tři, zimní víkend dvě - neděle, to je skupina já a páníček. Tak v sobotu, když naši dali hodně dobře voňavé granule jménem kuřecí řízeček, šťouchnutý brambůrek a
rajčatový salátek, se jasně vyrýsovala prímovňácká procházka. Ještě mě od ní oddělilo kafíčko a doutnák, ale pak přišlo. Tříhodinová probíhačka lesem sem i tam, hodně do kopce, v závěru i z kopce. Naši si celou cestu vyprávěli nějaký blbostě a tvářili se přešťasně. Sem tam mě přivolali i odměnili tyčinkou či usušeným masíčkem, pohoda. A najednou pod Vysokým vrchem uprostřed cesty. Všude ticho, ticho. Šedá předložka ve tvaru psa připlácnutá uprostřed cesty. Jeho dvounožec nikde v dohledu. No naši nevěřili. Jediný co oni umí v krizi, je to,
že mě zaháknou. Já potupně zaháknuta, předložka ve tvaru ohař výmarský nehybná. Naše partyzánská buňka vpřed dalších mnoho metrů, věc jakopes leží stále uprostřed cesty. My oči na šťopkách, mrtvol se nehýbe. Záhada šílená. Panička si uklidila svoji nezahojenou pokousanou ruku do bombarďáků (tam mrtvoláci nekoušou), páníček se jal štelovat ve mobilizujícím telefonu stopadesát a něco. No hvězdný
války hadr. Najednou lesní ticho přetnulo zleva ohlušující fistulové: Edóóóó!!!! Edóóó!!! Naše skupina ihned
stife (jakože štajf=nehýbu,nedýchám,nechápu,čumím). Věc mrtvol jako předložka se postavilo. Mělo to čtyři nohy a bylo to exkluzivní exemplář výmarského ohaře. Otočilo to hlavu po směru hysterickému ječení a čekalo. Stvoření, které dorazilo, bylo rodu ženského, teplákového ústroje (chatová osada Charvátiny co by kamenem dohodil) nebohého Edíčka odvleklo, ani s sebou neseklo.
Naši se usnesli, že páníček od Edíčka je jistě již mnoho let rozveden či čerstvě oběšen. Dali si pusu jakože se nebudou věšet, já lítla za dalším kosem a život byl fajn.