Zase sami.

Tak nám odjel Čeněk. Našich bájo 14 dní skončilo. On tady mnoho velmi moc pracoval. Porazil jeden strom, naštípal dříví, nahrabal mnoho pytlů listího, vyrval krumpáčem zatravňovací dlaždice u vrat, překopal a vydoloval borovicové kořeny, které je zvedaly a zase tam ty dlaždice vrátil. Panička ihned uspořádala seminář o vhodnosti těchto prací pro člověka bez žaludku, ale publikum (jako Čeněk a já a slyšel to na zahradě i Arnošt, protože panička malinko ječela) přesně nechápalo o co jí jde. Byl tam tankodrom? Byl. Opravil ho Čeněk? Opravil. Ta na něj fakt zbytečně nasazuje. Taky tady mohl zůstat trochu déle. Volali mu ale kamarádi, že na Pařížov nasadili 13 metrickejch metráků ryb, které začínají brát a že oni už drancují. No tak to musel taky. Když byl tady u nás,
byla mu doma opravena babeta, což je věc dopravní k sedm kilometrů vzdálené přehradě. No my ho tady u nás 
nemohli udržet ani na vodítku, ani na žrádlo, ani povely zůstaň, na které já famfároušově poslouchám. No my se s ním museli rozžehnáčkovat, haf a mňau, pac a pusu a jelo se do Prahy k rychlíku do Železných hor. Já padám,
takhle nás nechat ve štychu. A žádné jídlo od stolu nám nedával, no to ani náhodou, vůbec jsem nedožírala zbytky. Kdepak.