Kdybych věděla, čemu se říká zahradní slavnost, tak jsem emigrovala. Mělo mě to trknout, když páníčkové nakupovali žrádýlka a panička stále něco konala v kuchyni. Ale kdo by žral fazolový či bramborový salát? Na minizákusky prdíme a po rajčatovém salátu bychom se poblili. My s Arnoštem si žijeme takový pohodový život plný her a dovádění a nic dál neřešíme. Je pravda, že kocourák dostal libové odřezky ze syrové krkovice a měl kočičí orgasmus.
Tak slavnost. No to byl den. Přijížděli, měli plné ruce dárků, ledva je odložili, šli po nás. Byly polibky (asi 324, některé francouzského typu), děsná chvála na adresu našich exteriérů a furt nás tahali a prošišlávali. Přijeli i takoví tři malinkatí človíčkové, kteří si s námi hráli ze všech nejlepčeji.
Pak seděla ta dvacetičlenná skupina okolo stolů a na houpačce a tak různě, mleli čelistma, vykřikovali: to je žrádýlko, fakt obžérství. Grilovali, popíjeli a dělali výbuchy smíchu. Mně ani Arnoštovi nic nedávali (to dala panička instrukce, kterých se fakt všichni drželi) a že ty klobásy, kuřata i krkovice hodně moc voníčkovaly.
Nepochopila jsem, proč je to tak super. Když už se začala tma, tak páníček nás vzal a internovali jsme se ve třech do ložnice a trénovali souboje. Když jsme se vysoubojovali, tak jsme chtěli spát. Ty potvory dvounohý si ale rozsvítily lampióny a děsně hlučely. Páníček říkal, že békají. Dali semaforské a jiné hity, páníček říkal, to nás ty sousedi budou mít moc rádi (já s ním souhlasím, dyť jsme prima rodina). Před třetí toho nechali. Panička přišla podivným nevyrovnaným krokem do ložnice, padla do postele, zalehla mne i Arnošta a pravila, že máme bezva kamarády.
A my zalehnutí řekli že jo.