To se takhle ráno vyleze na terasu a hnedle se musí přivřít nádherná kokří kukadla, páč je tam průtrž slunce. Za mnou vyleze Jarmilka, naši i brašulák a všichni děsně vrtíme, že je jaro tady. Kávička a slivovice na terase. Zimní úbory ještě nutné, ale nálada fanfárová. Pozorovali se kosatce, které se děsně derou ven a dělali plány na jaro. Já sebou mrskla na mateřídoušku na skalce a chytala ty bronzy. Arnošťák šel na lov a prděl na společnost. Na terase bylo i čtení novin, ale mezi tím panička děsně blbla v kuchyni. S výsledkemse vytasila v poledne - vývar z vepřové kosti (tu jsem dostala já) s domácími nudličkami, pečené vepřové z ocásků, bramborové špalíčky a zelíčko. Potvory dvounohý si děsně štrejchly. Já jim to přála neb jsem pod borovicí likvidovala tu vepřovou kost. Když bylo po ó, Jarmilka instalovaná před televizní pohled na mistrovství v atletice, brašulák na courech a zbytek naší rodiny vykročil na výlet. Já vrtěla jako vrtulník. Já tušila, že ušlápneme dvanáct až třináct kiláků. Panička nasadila ostré tempo. Ostře byla spérungována, že jdeme na vycházku a ne na běh. Řekla, že jsme hrozný a zpomalila. Jak hrozný? Já bych lítla třistakilometrovou rychlostí, ale musím si hlídat smečku. A kam jsme teda došli? No domů, že jo. Ale v tom celoodpoledním mezičase jsme byli v lese a na poli a na golfovém hřišti a na cyklostezce a taky jsem zaplavala v hnusným rybníce, vrčela na mnoho koňů, pročuchla několik psů a prohnala mnoho kosů. Naši vedli kecy na dvě věci a celé to bylo moc hezky pěkně super. Pochopila jsem, že když se do toho slunce opře a věc jaro nakluše, je to čiré štěstí.