Jak bylo již dříve uvedeno, pobytem je zde Čeněk. Hlavní úlohou jeho je od rána topit v krbových kamnech, neb kotel ohřívá jen teplou vodu a netopí. On (kotel) je už starý a obě funkce přestal umět. Je domluveno, že bude odejit a na jeho místo bude zavěšen kotel nový. Paničku to hodilo do euforky, že prý je to krásný vánoční dárek za třicet tisíc. Tomu my zvířátka nerozumíme, protože my myslela, že chce nějaký parfém a ne kotel. A aby
byli naši ještě šťastnější, Čeněk vyvedl věci. To bylo tak. Panička mu ukázala, že by mohl ořezat strom do ulice a u toho druhého stromu, který má dva kmeny, že by ten do zahrady mohl porazit. Jak řekli, tak udělali. Následně se vracíme z procházky a paničce nedomkla chlopeň. Místo jednoho kmene složil Čeněk oba. Výsledek? Všichni vedlejdoucí mají naši zahradu jako na dlani. No to zavládlo nadšení. Naši chtěli zastřelit sebe i Čeňka, ale pušky doma nemaje, nemohli konati. Ale na druhou stranu sprovoditi ze světa lze i jinak. Páníček i
Čeněk smrkají a kašlou tak děsně, že panička si na internetu prohlíží rakve. Čeněk se rozhodl vše uspíšit, proto v pět děleno třiceti chodí každý den v pyžamu a bundě kouřit ke garáži. Posléze je vystaven hysterickému hodnocení této situace a otázkám, proč mu tedy vaříme ty čaje, drtíme paralen a dáváme deku do mrazu, když vyvádí výše popsané kusy, následně ještě celý den pracuje na zahradě, řeže dříví a štípá ty špalky z toho
stromu poraženého. Místo odpovědi přikazuje, abychom mu dali pokoj. Ten mu tedy dáváme. Páníček je internován v pracovně a tvoří péefka (to jsou přátelská přání přátelům, klientům i dalším lidičkám). Říká sprostá slova, že mu to jako nejde. Já a Arnošťák jsme instalovaní v kuchyni, kde naše panička vaří. Ovšem jen do té doby, než jsme hlasitě označeni za skupinu nenažranou a placírkou surově vyšoupnuti na terasu.
Píšeme Kubišce.