Páteční prázdniny fakt vyšly skvěle. Panička se radostně vyplížila již na šestou, dala nám mňamky, vypustila nás ven, otevřela Aj!Pad! a začala psát: Prodám 1ks mňoukan a 1ks hafan. Cena: za všechny prachy. Než to stačila odeslat, vesele jsem přilétla z venku, sladce ji olízla, hodila hluboké hnědé prosebné oko, zleva se přišmajchloval Arnošt a bylo klik. Smazat inzerát. To nám ten den hezky začal.
Víkend byl idylický, ale chudáček naše koťátko. On už Arnošťák vypadá jako děsně dospělej kocourák a tak když si mňoukne i v devět večer, má dovoleny na chvíli kočičí coury. Vždycky se hezky vrátí a všichni jsou hepíjový jakej je to šikulant. Dnes odešel krokem kočičího manekýna už v osm. Za pár minut obrovská rána a Arnošt se přiřítil rychlostí blesku, obletěl obývák a skončil naježený a vyděšený na stole. Panička vyběhla ven, ale agresor už byl v tahu. Pokud by někoho napadala úplně nejapná otázka, kde jsem se v době útoku nacházela já, tak já v té době plnila strategický termo úkol. V ložnici jsme zahřívala páníčkovi deku, aby se svým nízkým tlakem nemusel do studené a nevlídné postele. Zaspala jsem i ohledání brašuláka a vyděšení paničky, když zjistila, že vedle oka je hnusný zákus. Byl vyhlášen zákaz vycházení po setmění. Joo, a co jsem nezaspala, byly Arnošťákovy nejoblíbenější a nejmilejší granulky pro zdravé příško, které dostal, aby ho to válečné zranění tak nebolelo. No já nedostala nic. Potvory dvounohý mě pořád chválí, že jsem nejkrásnější v celém širém světě, že jsem milá a poslušná, ale když se žere proti stresu tak já dostanu příkaz: Emičko spinkej dál.
Poslouchat se musí.