Tak nám zase začal pracovní týden. O víkendu jsem si hezky pěkně zaběhala a tak teď relaxuji, či spíše aktivizuji na zahradě (ve skalce do této doby nepovšimnuta miska s muškáty - rozšmelcována na padrť, balíček
papírových kapesníků z kapsy bundy z předsíně - vytvořen bílý sníh na příjezdové cestě). Ještě o neděli. To jsme šli prochajdou a viděli jsme bílého pudla velikosti menší dogy. Já padám, to bylo strašidlo. On byl tak
vystajlovanej, ty culíčky, ty podkolenky, vyfénovaný hrudníček, no ten byl mohl z fleku na titulku psího Vogue. Naší paničce se samozřejmě líbil, protože je nadšená z každého čokla. Tuhle jsme potkali dva půlteriéry, to jsou takoví, co vypadají jako dva v jednom, tedy prase a pes. Nornálkáckovej člověk řekne, že jsou oškliví, ale naši ne, že to jsou hezký holčičky a ta jejich panička jak se z toho rozzářila. No já ještě když jsem to večer vyprávěla Arnošťákovi jsem nesouhlasně frkala.
Potvory dvounohý tedy odjíždějí za tou prací. Nevím zda pro radost, ale jistě pro bankovky. Páníček vstává tak brzy, že my, potvory čtyřnohý, všechno zaspíme. Pak má panička digitální signalizaci na půl šestou, ten rambajz už nezaspíme. Ale dnes. Bylo pět děleno deseti (číslicemi 5:10) a neslyšně se vplížilo do ložnice naše mňau. Usadil se vedle budíka a začal. Kadence byla mňaaau mňaaau, následně to samé a volume doprava a pak to dal jak v Laskále Kareras. Panička nejdříve předstírala, že tam vůbec neleží, postupně aaaaach, následně ho označila za zmetka pekelného a vylezla. Uvedla do chodu čajovar, nám dala snídani a prohlásila pracovní týden za brutálně zahájený.