Spojení naší rodiny se světem je mnoha kanály. Jedním z nich jsou i poštovní úředníci, kteří nám do schránky denně vhazují noviny lidového typu, týdně instinktový časák, hodně futr letáky a sem tam nějaký den i další poštu. Ve schránce přistála fotka našich Miluškovic kamarádů. Pobývali ve Španělsku, psali, že je to tam famfárové. Moře, výlety, taky nějaký ten Ólinklúzív a byli děsně zmatlaný bahnem. No to paničku zajímalo. Já když se proběhnu bahnem jsem hned začleněná do kategorie čuňasů, prase mexický a podobně, ale u jejího bahnění jsou to léčebné zájmy. Takže ledva se braškovští rekreanti navrátili domů, kabelovalo se o setkání. Stanovena sobota a vezměte i Jarmilku, která u vás dlí návštěvou. Naši se tedy dle nabídky vydali, zvěř doma nechali - takto pejorativně jsme označováni já a Arnošt.
Naši mají známost, jak to u Milušky všechno úúúžasně kvete, ale naše Jarmilka to měla do sobotní návštěvy jen naposlouchané. No ta žasla. Stotisíc kytek, rozkošatělé keře, šťavnatý trávník, průzračný bazén, ochočené
skoromluvící slepice a elegantní křepelky. No to velmi čumílkovala. Když si úplně ze všeho ukroutila hlavu, usedla pod střechu do stínu a dala si nápoje, přišla zvěř. Kočky typu mainská od mývala, paní Obamová a taky Šedivka, byli i psové Elí a Sesi. Naši padali na znak z té mývalice, no pohoda absolutní. A jak to bylo s tím bahnem kvůli kterému se tam chvátalo? To je na další štěknutí. Až po tý slivovici.