Dneska o mně. Už v týdnu jsem chodila v jiné kůži. To jako že ta moje mi byla nějaká menší. Napnelizovala se mi přes příško a škrtila mě okolo ocásku. Já to studovala, já na to vykuleně hleděla. Začala jsem se chovat nestandardně, courala se sem a taky tam. Panička to merčila a když objevila krvavé kapky na podlaze, vyhlásila akci Na slovíčko, děvčátko. Já byla předvolána na zásadní rozhovor intimního typu. Ale. Vykecala to i před
Arnoštem, tak jaké děvčátko na slovíčko. Věc je ta, že signalizuju, že bych mohla mít ty děti. Já teda žádné děti nechci (včera mě na vycházce očuchával Kulda a já ho hned zakousla), ale na druhou stranu mi do hlavy lezou ty hormóóny a to se pak neví. Arnošťák si dnes brousil na škrabadle drápy. Já přistoupila zezadu, chytla jsem ho pod krkem a frikčními pohyby jsem mu názorně ukázala, jak se dělají ty děti. Panička to viděla. Letěla za páníčkem do pracovny a bonzovala: Ema chce přefiknout Arnošta. Páníček přerušil práci, bafnul paničku, nacouval s ní do ložnice a říkal, že když přefiknout, tak přefiknout. Panička volala, že má tu nemocnou bolavou tlapku a to že se jako nemůže účastnit. Páníček ji ujistil, že ruky nebude třeba.
V tom aby se pes vyznal. U nás je fakt hroznej zmatek.