Smutné výročí

Čas letí jako úplný blázen. Nejenže jsme měli dvouleté narozeniny, ale je to rok, co nám zemřela naše kamarádka Lída. To byl důvod ke vzpomínkovému výstupu na Vysoký vrch. Mělo se vyrážet v jedenáct od
hospody U Kozla. V deset k nám dorazila senohrabská sekce, následně pak i další kamarádi. Panička internovala kocouráka, aby se s ním mohla vychlubit, ale on ledva zachlupil Jiřinku, upaloval do pryč. Společenský ruch jsem obstarávala já. Byla jsem mimořádně roztomilá, po všech jsem tlapala, je olizovala
i jiná příkoří působila. Po ochutnávce hruškovice jsme vyrazili na stanoviště k hospodě. Tam už bylo dalších 30 člověků, jeden džek rapl teriér a jeden retrívrovej kříženec. Všichni se mnoho pozdravili a vyrazilo se. Já jsem všem dávala na odiv, že to tady úplně podrobně znám a lítala jsem lesem jako blázen. Jen tak mimochodem jsem proplavala Kačákem a s jazykem na vestě jsem dosáhla vrcholu Vysokého vrchu. Tam celá společnost vytáhla z batohů ocelové placatice a kolovaly nápoje. Na Lídinu památku byla vysazena kleč z Krušných
hor, kam mnoho let jezdila za přáteli. Dále bylo dramaticky sestoupeno rozsedlinami (mě podal dolů páníčkovi Jaromír) pod skálu. Zapálení mnoha svíček a krásný koncert na flétnu. Tekly i slzy. Já to ale neměla čas sledovat. Sedmiletý džek rapl teriér se do mne naprosto zamiloval. Koketovala jsem s ním, což je prímovňácká činnost. Dováděli jsme téměř celou zpáteční cestu.  V restauračním zařízení byl oběd. Já byla za vzorňouše i když mě ty vůně úplně divočily. Servírka mě ňuchňala a tak mi přes ní panička vyjednávala stáž v kuchyni. Zítra hafnu výsledek.