Tak jsem tuhle dopoledne ležela v obýváku, něco jsem si trochu četla, drápkem si čistila nosík (holuby nosní nejím, ale rekognoskuji), sledovala tlustýho brašuláka kocouráka jak se hygiení, a přemyšlovala o životě. To dá zabrat. Věc život není vůbec blbá věc. Já když vidím v obrázkovém zařízení jménem televize (uhlopříčka asi 50 cm, ale barevná, no naše rodina se drží v těsném závěsu za opicema) jak se smutně daří mnoha zvířátkům, jsem velmi mnoho spokojená, že jsem v naší smečce.Tento týden jsme obdrželi skvělý kabelogram od našich kamarádů z Braškova. Pravilo se v něm, že do jejich smečky pejsků a kočiček přibyla Dorotka. Ona měla smutně komplikovaný život, ale nyní byla zachráněna. Naše panička se obávala, zda ji domácí zvěřinec vezme mezi sebe. Rozpoutala proto večer mobilizující rozhovor za účelem zjištění stavu věcí. A vida, samé dobré zprávy. Všichni si oblíbili všechny a když pomineme, že Dorotka ještě čůrá kde ji napadne, je vše
v oukeji. Naši nad tím trochu vrtěli hlavami. U nás totiž bylo také rozhodnuto o rozšíření smečky. Naši se velmi mezi sebou poradili, že opatří britské modré koťátko v počtu jedna za účelem zábavy pro Arnošťáka. Panička si už vše vygůůůglovala, mládě předobjednala, ale najednou pozor. Věc byla konzultována s kolegyněmi, kamarádkami, sousedkami i dalšími kapacitami. A co se nestalo. Všechny historky byly o tom, že po příchodu kotěte se původní kocour buď navěky naštval, trpěl depresemi, odešel z domečku, spáchal sebevraždu a vůbec. To teda naši čuměli. Objednávka kočičího dorostu zrušena, situace řešena. Abych pravdu řekla, mě je to celkem ukradený, jestli tady mám mít jednoho mňoukana či dva mňoukany, je mi to celkem jedno. Ovšem v případě,
že by to mělo zasáhnout do přídělů stravy, jsem pro - zahubit všechny kočičáky bez rozdílu věku, velikosti i barvy srsti.
Když ne zahubit, tak vystrnadit od nás k někomu. Že by do Braškova?