Doštěknu ten víkend. Naši se tydlifonově domluvili s Braškovskými, že k nim vyrazíme na návštěvu. Pěšky. Šest kiláků tam, šest zpátky. Cesta je okolo lesa pole lán (v Semaforu tam na vraném koni jede pán. Koník je silný a statečný a pán je tak trochu na slečny, zkrátka donchuan). Všechny remízky, lesíky a pole jsem pročichala, srny pronásledovala a kosy k smrti vyděsila. Než jsme zasedli u Miluškovic na kafíčko, já měla místo šesti kiláků deset, jazyk na vestě a bláto až za ušima. Ještě bychom si měli říci, že naši kamarádi si po smrti výmarského Alberta pořídili dnes osmiměsíční štěňátkovou holčičku Eli. Ona je německý ohař, který je velmi inteligentní a učenlivý. V knihách se o něm praví, že se stane součástí rodiny, po svém pánovi je nejvíce nakloněn
i dětem. Je to pes bez špatných vlastností. Musíme dávat pozor na jeho lovecké choutky. Aha. Eli chodí i na cvičák. Do tý psí školky. Cvičí hezky, ale montuje se do ostaních pejsáčků, kteří jí velmi poslouchají. Nedělní odpoledne a my zdrávi došli. Začali jsme se instalovat do sluníčkového sezení u našich kamarádů na zahradě. Přiběhla ke mně Eli, skočila mi na hlavu a řekla, že budeme dělat to, co ona zvolí, že je všude vedoucí, pro ostatní peklo horoucí. Jako potvrzení svého programu mě děsně rafla do ucha. No já snad špatně slyšela! Já nadechla, vycenila, přepnula se do programu vrčím, brutálně jsem po Eli vyjela, že ať se do mě nemontuje. Pokud neuposlechne, tak ji srovnám, dostane děsně přes prdel a bude z ní předložka k posteli. Ta čuměla.
Zbytek návštěvy se odehrával v duchu kávičky, Milušky úúúúúúúúžasného dortíčku, moravské slivovičky a mého šmejdění po zahradě. Vyvalená Elí se plížila dva kroky za mnou a ani nevnímala pochvalné recenze na její exteriér od našich. V nestřeženém okamžiku si zaběhla za bazén, na psím mobilu vytlapkovala psího psychologa a zajednala si na příští týden protikokroušovou terapii.
Jak říkám. Víkend jak se patří.