Všechno běží jak má a já se mám fanfárově. Už je za mnou vidět i kus práce. Kupříkladu skalka pod mým dohledem změnila téměř vizáž. Skalkové kosatce jsou z větší části překousané v půli, kopretiny jsem proměnila ze stojacích na ležací a dva z pěti afrikánů nízkých jsem intenzivním mrskošením vyhubila definitivně. V zápasech s Arnoštem většinou vítězím na body, i když někdy se mi velmi hnusným způsobem zakousne do dolního rtíčku a hryzne a to si teda učůrnu a zapláču.
A tak páníček usoudil, že je čas na mimořádné povyražení a vzal mě na mejdan. Naše panička odjela do nějaké hospody, že prý tam celý sbor bude slavnostně večeřet u příležitosti ukončení roku. Tak tuhle informaci jsme nebyla schopna dekódovat. Tak ten sbor. Jako že je u dobrovolných hasičů? A konec roku v červnu? Já padám. To ví přece i Arnošťák, že rok končí přibližně v prosinci. Večer jsme vyrazili. Páníček říkal, že po nějaké vodě, kterou tam pijou, budou jako vždycky hopsat jede jede mašinka a jiné blbiny tropit. Moje ántré bylo dokonalé. Páníček mě v náručí představil téměř celému tomu sboru (asi to bude spolek přátel žehu, protože výkřiky byly: já z toho umřu, ta je krásná).
Pak jsme naložili paničku. Byla nějaká porouchaná. Nešlo jí to jít moc rovně, trochu jsme ji museli přidržovat, nástup do auta byl až na druhý pokus a jak mluvila!!! Já ji vůbec nerozuměla a páníček říkal těm dvěma kolegům z toho žehu (vezli jsme je domů): artikulace je nad její síly.
Doma jsme ji dali do postele a užívali jsme si zbytku večera.