Paní Kubišová s panem Srstkou v závěsu,
to nebylo týrání, to byla vražedná smršť. Protože nám před vraty kopou cosi a panička musela nechat fíkuse kdesi, poté kopýtky na podpatcích červeného typu zdolala výkopy a myslela si, že to končí a ono ne, my neviňátka to ods . . . nesla. Vešla a viděla tu apokalypsu. Hnusné emoce formulovala: chováte se jako zmetkové pekelní a tak s vámi naložím: maso vjetnamským vjetnamcům, kůže na záda. To jako z nás mňoukanů a hafanů. Pravda, zadařilo se plodné dopoledne. Z kočičího záchodu jsem ukořistila stripsy, něco sežeru, něco nechám v obýváku (skoro se poblila má milá panička) na koberečku. U kamen zbyla dřívka, která se velmi dala nalámat. Lámala jsem všude. Zdobili jsme kusem kytky pokojové a čekali pochvaly. Aha. Ta naše pozitivní panička nám dala sto kilo keců o chování . Nesmíš a nedělá se. Nepřípustné a zklamali a dále cosi a cosi a ty morálně-volní vlastnosti. Sice rozumíme, ale my na to s Arnoštem hodně prdíme. I nahlas.