Miluju prochajdy, ale vrtím i na večerních špacírech. Nosím zelený reflexní obojek (jakože mám bezvadný reflexy) a samostatně si čucháčkuju, trasu znám, prostě ruina (nebo rutina?). Ale tuhle večer najednou nestandardní začátek. Před garáží nějaká věc, co tam odpoledne nebyla. Nejdřív jsem to opatrně obešla, proštěkla a ta věc nic. Osmělila jsem se a drkla do toho čumákem. Bylo to studené, ani se to nehnulo. Promrkla jsem to a zjistila, že je to zaaretované na dvou předních a dvou podivných zadních nohách. Pročuchla jsem to, ale vůbec to nevonělo. Než jsem stačila přistoupit k další rekognoskaci, byla tam panička a odtáhla mě. Páníčkovi nadšeně referovala: už to začalo. Vůbec nevím, která bije. Já jsem tady na jaře nová neb jsem tady od loňského května. Tak mi to naši hezky pěkně všechno převyprávěli: Ta věc se jmenuje žába. Každý rok, když chtějí mít žába a žabák děti, musí vyrazit do jezírka či rybníka. Náš soused má jezero kolem skoro celého domu a tak sem chodí každý rok. Žáby, ne soused. Ve knížkách píšou, že stejné místo páření každoročně opakují. Tuto schopnost odborníci přičítají jejich výborné lokální paměti a čichu. Samečků je až šestkrát více než samiček, proto se snaží vyhledat vhodnou partnerku už cestou k vodě. Samci pevně obejmou samici, která bývá větší a nechají se k jezírku či rybníku donést. Já padám! Ale asi to tak bude, protože stereo žáby potkáváme taky. Svítíme si na ně baterkou a já je nesmím ani čuchat. Náš páníček je velký zachránce. Žáby lezou po asfaltce, kde je můžou přejet auta. Každý večer jich pět až patnáct přenese na trávu k jezírku a tím je jistojistě zachrání před přejetím. Ale ne všechny. Už jsme napočítali tři placaté, z toho jednou stereo. Panička dělá na plnou náruč žab bléé a fujtajbl a vem si na ně kbelík, ale páníček nedbá. Když totiž vezmete takovou
žábu do ruky, ona se ohřeje a začne kuňkat.
A to nás hodně baví.