Tak si to představte. Konečně vím, kdo je to ten Arnošt. Dneska ráno přišel nějakej chlapík, v ruce měl nějakou takovou divnou tašku, a představte si – ta taška mňoukala. Pak společně s páníčkem vytáhli z té tašky takové mrňavé kotě a paníček hnedle: Tak nazdárek, Arnošte! A ty jsi ale hezounkej! A neboj se, Arnoštku! a takovýhle šišlaniny. No já padám. Arnošt (holt si na to jméno budu muset zvyknout) hned zmizel pod sedačkou a jen tam mňoukal. No a ten můj ale úplně nemožnej páníček hned taky na všechny čtyři a koukal pod tu sedačku a jenom pošišlánkovával čičí čičí čičí (to mě snad zničí). No pak na chvíli dostal rozum a zase si se mnou hrál jako by se nic nedělo. Byla to paráda, krásně jsme se vzájemně pokousali a poňafali. Ale pak ten Arnošt vylezl zpod tý sedačky a páníček - můj páníček - ho chňapl a hned ho nosil a taky ho přinesl hned ke mně jako abysme se seznámili. No to víš - já ti o to tak stojím. Ale jsem dáma a tak jsem se chovala přátelsky, ale ten praštěnej Arnošt jen mňoukal a mňoukal. Potom Arnošt dostal od MÝHO páníčka do misky něco moc voňavýho a určitě dobrýho a nedal mi ochutnat. Pak si se mnou sice zase hrál a šli jsme se honit na zahradu a všechno v pohodě, ale pořád se zajímal i o toho Arnošta. No tak jsem se teda docela naprdla a řekla si - ty dědku falešná. To bylo pořád ňuňuňu a najednou mi snad začneš mňoukat. A nemluvím s ním. Přilezl ke mně po čtyřech a že se zase budeme prát a kousat a lechtat (to se mi moc líbí), ale já NIC. Jen tak jsem ležela a nechala se ňuchňat, ale odezva žádná. Dokonce jsem se k němu otočila zády. To aby věděl, že takhle se s dámou nejedná. No když vidím, že je z toho nějakej smutnej, tak si říkám jestli jsem to nepřeštěkla. Uvidím, třeba s ním zase zítra budu kamarádit. No možná už dneska v noci. Uvidím. Haf domluvila jsem. Emča