Už o víkendu se mi zdálo, že venku se nějak méně topí. Takové to lezení do kožichu, no nic moc, ale ono se to v pondělí ještě dramaticky zdramatizovalo. Začalo cosi padat, zůstávalo nám to ležet na trávníku a dělalo to bordel na ulici. My si s paničkou vyšli před spinkáním, bylo před večerní devátou, no a my se nestačili divit. Pršelo, ale na trávě už byla věc námraza, na asfaltu věc náledí, v důsledku čehož se nedalo vesele kráčet. Muselo se děsně opatrně, což v mém případě, kdy mám velkou lítačku se všemi novými čmuchy, nešlo. Byly skluzy takzvaně o držtičku. Změna kvality terénu mě potěšila natolik, že jsem dala model ŠUS, lítej jako blázen. Já zažila poprvé věc bruslení a taky školu smyku. Následně jsem to euforicky přehrávala Arnošťákovi u krbových kamen. A nic. Ty kočky jsou fakt úplně jiný druh psa. On ven jen tři kroky sem a dva tam, zaparkuje na terase a dejte mi pokoj, nějakou dobrůtku a se budu povalovat doma v obýváku. Jakože jsme se dnes pováleli dlouho, já vyvlekla jednu botu a velký hit - naši večerní baterku (proč ležela na botníku?). Byli jsme natěšení, kdeže jsou. Naši měli odpolední coury po Praze, to se vyzvedával v donátovém ateliéru nový kabát, to se čumnulo po velkoměstě, kde i tramvaje přestaly jezdit, to se na zvěř nedbalo. Za tmy se přimotorizovali. Nejprve museli ufiknout bukovou větev na příjezdové cestě, neb jim fackovala automobilová přední skla. Byla velmi mnoho namrzlá a tudíž sehnutá. A voda a zmrzlá voda a náledí zachvátily celou naši zahradu. Já umím kalendář a vím, že nastal prosinec, v počasí to svinec.
No já bych mohla psát i ty básně.