Na to, že nás panička internuje doma a někde trajdá, tak na to jsme si už zvykli. Ale teď se cosi jiného chystá. Abyste to viděli v reálu, tak zatím o nic nejde. Arnošt má delší propustky na zahradu. Já hup hup za ním, chramst do jeho tučného zadního stehýnka a hbitě ho vláčím zahradou. A on tragicky mňoukanuje na plný prdy a panička vyběhne na terasu a koho nespravedlivě napomíná?
Emonechho. Tak ho teda nechám. Jen tak si chodím a čucháčkuju, trochu pročechrám skalku, hrábnu do petržele, zasmolím si čenich od smrkové šišky, hryznu dřevěný zahradní nábytek a on se za mnou plíží jako tygr a pak mi zčistajasna skočí na záda. Považte, to jsem v tom úplně nevinně. Dám zákus a ženu ho. Uteče přede mnou na smrk (ten co má jen šest metrů). Sednu si pod něj, dyk von sleze. Sedím a čekám a najednou se zjeví panička (ona pořád toho Arnošta mapuje). Tak rozvrtím nadšeně ocásek, protože budu pochválena, že toho Arnošťáka dozoruju. Ale život je pes. Dostala jsem seřváno, že nestandardní situace je kvůli mně, že chudák jako k smrti vyděšen hledal azyl. Já padám.
Tak pak mě chovala a mazlíčkovala a ten mňoukan mezitím seskočil a domů odhopkal. Chtělo by se říci, že konec dobrý, všechno dobré. Ale není tomu tak. Něco je ve vzduchu. Vona píše manuál, jak s námi zacházet, protože pojedou do pryč.
Nebude to týrání?