Byla tady naše Jarmilka. Naše smečka se na ni vždycky
hodně moc těší, ale ona se tady chce jen letmo promítnout a hurá domů. Na pátek
byla objednaná k naší kadeřnici na zkrášlovací proceduru. Už je to
tradice, Jarmilka se těší na paní Bene a paní Bene se těší na Jarmilku. Ona je
totiž paní Bene moc hodná. Mám příklad. Na jaře šla se svým manželulákem do
lesa. A najednou mňau mňau, v křoví za vesnicí dvě úplně malinkatá
vychrtlá koťátka. Měla nehezké kožíšky, zalepená očička, byla prostě totálně
zbědovaná. Paní Bene hned věděla, že bez pomoci ta koťátka brzy umřou.
Nezaváhala, bafla je a odnesla domů. Pan Bene je taky moc hodný člověk, ale
nebyl z této záchranné akce ani trochu nadšen, nestranný pozorovatel by snad
mohl říci, že byl touto akcí navelkostraněn. Koťata domů přinesena, péče
zahájena. Veterinář je shledal v zuboženém stavu , ale prý přežijí.
Nemýlil se. Bylo o ně mnoho a mnoho pečováno a koťátka začala prospívat. A když
tam v pátek Jarmilka doprovázená páníčkem přišla, úplně drobounká kočička
a kocourek se k ní hned přimazlili, traktorovali a vůbec byli hodně šťastní.
Kočička byla na kastraci ten samý den jako náš Arnošt. Paní Bene ukazovala
velmi hezky se hojící jizvu na boku kočičky a ptala se, jestli má náš kocourák
taky jizvu na bříšku. Pak se zamyslela a celá společnost se smála a smála. To
dá rozum, že Arnošťák má jizvičky někde úplně jinde. Dnes zahojeno a vše v oukeji.
Musíme někdy paní Bene pozvat a vše ji ukázat.