To moje žitíčko je fanfárový. Víkendová závodní kuchyně nabídla drobně nasekané syrové kuřecí pro Arnošta, vařené kuřecí a jatýrkové pro mne. To je jiná než ty nejvíce nejlepší, nejvýživnější a nejsuprovější granule světových značek.
Potvory dvounohý žraly čilikonkarne. Hnus fialovej.
Ale život není jen o žrádle. Máme i duševní potravu. Jednak tady měla panička návštěvou kamarádku Alenku, která si nás ňuchňala a my posléze poslouchali rozličné informace z velkého světa. Pak jsme se v noci zapojili do akce ČESKO ČTE MŇOUKANŮM A HAFANŮM (vy to ještě neznáte, k vám to ještě nedošlo?), což je v reálu o tom, že když se v noci s Arnoštem soubojujeme v posteli, já rvu povlečení, Arnošt kouše páníčky do palců od zadních nohouch , tak panička z nás znechucena rozsvítí, otevírá knihu a čte si příběhy světových rozměrů. Tak to má byt, tak je to spravne. Vždycky četla ráda.
Černou skvrnou víkendovou byl okamžik, kdy na sebe páníčkové nahodili cyklodresy a nás internovali doma. Byli v tahu. Ale my jsme si hezky pohráli, pak velmi spinkali, a tudíž škody nečinili. Když přisupěli z výletu, byli jsme hodně moc nadšeně pochváleni, že jsme nedevastovali.
Já to říkala na začátku dnešního štěku: my jsme hodně velmi ve pohodě.