Tuhle nám panička sebrala chcíplou myš. My si s ní s Arnošťákem několik dní hráli, sem tam nám zmokla, ale protože jsme ji garážovali pod keřem, naši o ní neměli tuchy. Jednou jsme jí opomněli odklidit a na trávníku o ní brkla panička. Okem znalkyně určila úmrtí už před hodnou dobou, my byli označeni za čuňata a naše chcíplotina zaparkovala v popelnici. Dneska přijel z práce páníček a prohlásil o sobě, že je chcíplej. Tahala jsem ho hned ke keři, kde chcíplí přebývají. On dal na paničku a uvrhnul se do postele. Měl horký uši a vlastně všechno a přesto mu byla zima (já padám, to je bordel). Dostal suchý co se jmenuje paralen a dělal chcípnutýho. Mrzutý bylo, že naši měli na večer vstupenky do divadla na sklepáky (asi pavouci), na náhradníky nebyl čas a tak lístky komínem fuč. Ale na mrzutosti, na ty jsme doma borci. Řekli jsme si, že teď je nejdůležitější odchcípnout páníčka. Já jsem se zapojila okamžitým spoluležením s pacientem. Na dotaz,
zda chci čaj a paralen, jsem zaobjednala šunku, kterou jsme čuchali v nákupu. A prdek. A ten náš model, aby se taky zapojil, večer děsně třikrát kejchal, měl horký uši a chtěl paralen. Dostal kus šunky. Že by dnešek paničku hodil do pohody, to bych teda netvrdila. Na druhou stranu byla odpoledne hodně jupí. Z počítače přijely nějaké vánoční dárky a jsou prý skvělý. Já to nemůžu potvrdit. Se slovy, uklízím do skříně, jinak je ta
mrcha zničí, mi ty krásné vánoční dárky udělaly pápá.
Na druhou stranu, skříně jsou ne vždy zavřené.