To je jasňácká věc, kterou ví úplně každej, že do naší rodiny přibyl můj úplně před čtyřmi měsíci čerstvý černý brácha Kouďák. Ale to se neví, že já ho ještě vůbec neviděla. Naštěstí, když je věc Vánoce, celá rodina se zde zjeví. Přisvištěl automobilismus plný lidiček. Já běžela vítat. No já čuměla. Z auta vyndali úplně miniaturní kokrovou záležitost přenádherného typu. Samá noha, samá ruka, úsměv od ucha k uchu. My se čuchli a já myslela že lítneme na zahradu, ale běhání z toho nebylo kdovíjaké, mimino hned chtělo domů, valilo bulvy a nechalo se ode všech ňuchňat a bylo děsně v centru pozornosti. Arnošťák velmi navelkostraněn emigroval
do prostoru zahrada a okolí. Kouďák nejdřív kouknul jak myš vyvoraného charakteru, dal si moje dospělácký granule a vůbec se udomácnil. Potvory dvounohý si daly oběd a dárky, což byla chvíle, abychom se lépe poznali. Vyběhli jsme na terasu, čuchli a začali hru. Kouďák na mne skákal ze skalky, já ho zahryzávala a další techniky jsme si procvičovali. Následně jsme šli s páníčkem a Vašíkem na vycházku. Potkali jsme tetu Helenu. Mě jakoby neviděla a šišlala: jeditijediti to je klásnej pejsáček. Ale plosímtětyklukulostomilej. A já jsem jako vzduch? Odpoledne jsme měli kvůli miminu nařízeno spaní. Já poslucha zalehla, brácha dělal Zagorku, tady to
nejde, ještě mě zajímá tohle, no zlobil. Ve finále podlehl a spinknul a byl moc sladký.
Já jsem nadšená. Brácha s takovým exteriérem a temperamentem! To bude fanfárová spolupráce.