Dnes štěknu o těch mých výšlapech. Dám to chronologicky /tohle slovo mám odchycené z konverzace našich, oni někdy děsně filozofujou/. Tak ráno je první vycházka. To chodíme, tedy panička chodí, já lítám jak Bolt, jen mezi chatami a domečky a po okraji lesa. Já to všechno pročichám, jak říká pan Barták, přečtu psí esemesky. Většinou nemám čas se ani vyčůrat a to podle komentářů není moc dobře. Začnu na to myslet a vylepším se. Přes den turistuju jen po zahradě, škodím v petrželi i jinde.
Ty opravdovnické a správňácké prochajdy jsou odpoledne či navečer s páníčkem. On si obleče batoh a jdeme, a to do lesa. To je úplně nejvíc žůžo. Já lítám okolo něj, děsně čuchám a dělám mu radost. Radost se dělá tak, že on zapíská, já všeho nechám, přiběhnu, dostanu piškůtek a jsem děsně vychválená. Taky chodíme všichni tři /Arnošt je na turistiku ještě nevyzrálý, ten má kočičí coury okolo baráku/. To jdeme většinou mega daleko, páníčkové spolu vrkají a já lítám jako šus. Je to pohodový, bez paničky je to ale o poznání lepší, protože ona nás furt buzeruje: já ji nevidím, přivážeme ji, podej vodítko, co když chytí stopu a to už je pátý piškůtek. Baba hrozná. Slabší povahy už by se rozvodovaly.
P.S. - Tady Arnošt:
Naše panička není žádná baba, ale příjemná a milá dáma a Emča píše nesmysle: „ Páníček si obleče batoh a jdeme do lesa“. Já padám. To jde jako nahý oblečený jen v batohu a ty klučičí věci mu jsou vidět? To by byla hambárna. Dyť on má kalhoty i mikinu a ten batoh si obleče až na to.
Emulína je barbína, kiš, kiš.