Panička pohlédla do očí divočákovi ve svahu o padesát metrů níže zaparkovanému. On ji zaměřil, asi tomu nevěřil, páč se sklonil a jal se poklidně ukusovat jakousi trávu u svých kopýtek. Z paničky se v tomto okamžiku stala hrdinka. Já ohrožena nebyla, lovila jsem kosy někde úplně vepředu. Byl vytažen ajfoun a fotilo se prase. Bohužel, ten blbec byl instalován proti slunci, pročež fotky úplně k ničemu. Obě jsme si myslely, že tohle setkání je vrchol adrenalinu pro tento týden. Ale nebylo tomu tak.
Byla jsem se proběhnout nade mlýnem pode mlýnem. Vracíme se s paničkou do vesnice, já běhnu na roh ulice a zůstanu stife (jako štajf). Panička s notnou dávkou obav popoběhla, aby za roh pohlédla. To, co uviděla, byla zhmotněná její nejčernější noční můra. Já si čumnula tváří v tvář bulteriérkám. Pepsi i té druhé. Všechny jsme byly na volno. Panička přestala dýchat i chodit. Začala trochu čůrat do bombarďáků (nebo měla tangíčka?). Z od Pepsi pokousané ruky vyšlehl výboj, couvla o krok zpět. Já nelenila a vyrazila po Pepsi. Zuby, chlupy, pranice. Panička pracovala ke smrti. Bulteriérky doprovázel páníček. Chytil Pepsi za zadní nohy a zvednul ji hodně vysoko. Pustila mne. Když ji postavil na zem, přišla moje další chvíle. Skočila jsem po ní. Její páníček ji zalehnul. Naší paničce konečně domkla srdeční chlopeň. Postoupila vpřed, zahákla mě a vlekla. Než skoro omdlela, vyměnila s bulteripánem omluvy. Jak tak posléze seděla na té zemi, já jí dala polibek a jala se ji táhnout k domovu. Ale co to? Panička na mě hleděla hodně mnoho dopáleně. Řešila i problém se svým organismusem stran srdeční neposlušnosti. Fakt skoro smrt na ulici.
My to daly, domů se dostaly. Večer panička páníčkovi blahořála, že se nestal vdovcem, ale glosovala, že je asi něco špatně.