Víkendy jsou v naší rodině i zbytku světa mnoho moc oblíbená záležitost. Tenhle ale jevil známky jisté tragičnosti. Začalo to slibně. Naši s kamarády se vypravili do zpívaného dívadla. Na programmu Mamma mia. Páníček představení zhodnotil, že by to dál nikomu nedoporučoval. Panička tak kriticky nehovořila, ale na potlesk ve stoje to nebylo. Pak to dorazila nejbližší hospoda. Její název U Smrťáka neevokoval sluníčkovou
atmosféru, světová skupina to ale riskla. Teď už víme, že to dělat neměli. Ledva se usadili, unavený číšný muž velmi navelkostraněně pravil, že NEMÁME NIC K JÍDLU. Společnost zůstala opařena. Vyděšeně si zajednala alespoň nápoje. Blanka se bála tolik, že víno nahradila nějakou žbrkolou. Můj páníček taky žbrkolil, ostatní pivo plzeňského typu. Paničce bylo své kamarádky tak líto, že pro rozveselení střelhbitě a okamžitě překlopily dvě becheriho vody. Každá. Pak došlo i plzeňské. Byly dvě možnosti. Skupinově spáchat rituální sebevraždu
sepuku a tím se odevzdat do náruče Smrťáka, či za bé opustit zařízení U Smrťáka. Bylo za bé.
A ráno. V sobotu jsou míchaná vajíčka, kafíčko na terase (naši nabaleni v zimních hadrech) a pohodovice. Poté bylo stanoveno, že po kávě a slivovici je třeba očkovat kočičáka (měl tam být už v létě). Začaly manévry. Panička z garáže donesla přepravku a jala se do ní nacpat kocourala. Ten to pochopil a lítnul pod křeslo. No lov dramatický. On uloven a automobilismem vezen do veterinární mučírny. Bez fronty hned na pult. Dostal pigáro
(nic necítil neb má mnoho tuku pod kůží) a byl diagnostikován jako děsně vystresovaný, páč měl otevřenou tlamičku a rychle dýchal. Hysterčil i celou cestu zpátky. Když ho v obýváku vypustili, hezky pěkně jsem ho očuchla a on se mnoho uklidnil. My se totiž máme moc rádi.
A poslední hřebík do blbých zpráv bylo, že Tereza prohrála. Ale o tom příště.