Hupli jsme do domácích kolejí. Jsme jen naše čtyřka a
všichni konáme dle programu. Páníček odjel do roboty vydělávat na kapsičky,
panička pere a pere ty hadry z Říma. Já tahám na zahradu boty a dělám s nima
různé akce. Namátkou. Paničce jsem chtěla překousnout páseček od botiček
COLUMBIA. Dostala jsem seřváno na dvě doby, bota uklizena. Náš model samozřejmě
na výsluní. Jakmile nakráčí do domečku, panička hned všeho nechá a co ti dáme dobrýho a rve do něj páreček či šunčičku. Abych neměla věc DEPRÉZE, dostávám přirozeně taky. Arnošťák pak udělá mňáu, dobrý,
příště to ale vylepši, jdu na coury a neřekne ani díky. Já dávám paničce
polibky a stejně nepřidá. Věc se má tak, že kocourák je určen na výkrm, já si
mám udržet exkluzivní štíhlou figuru. Jsem v tomto ohledu vycházkována na
delší štreky, krmena úměrně a od stolu ani drobek. Nejdřív mě to vedlo do
smutku, že jako ten model se má. Teď už ale vím o životě mnoho více než před
tím a tudíž mám jasné info, že pokud se z lesa vynoří baba z perníkové
chaloupky, hodí si na lopatu vypaseného Arnošťáka a já budu v poho. Ať si
ho s perníkovým dědkem upečou na tymiánu a sežerou.
Ale na druhou stranu. Je to můj brašulák, já bych ho z tý
pecový lopaty na poslední chvíli zachránila mocným skokem, za krk drapla a do
bezpečí odvlekla. V jeho vlečení za krk mám totiž velkou praxi. Dnes jsem ho
rvala za zadní nohu přes celou zahradu.