Máme tady ob dvě chaty mladé sousedy. Bydlí spolu už několik let, jsou úplně hubený a velký. Naši mi vyprávěli, že je občas vídali, ale vloni před koncem roku se moc nepotkávali a najednou v lednu bác a oni tlačili kočárek a tam měli hned dva modely. Holčičku i chlapečka najednou. To bylo úžasňácká novinka, naši i všichni sousedi z toho byli dojemnulatý a radostný. Od té doby to při náhodných setkáních mapovali, miminkovský růst chválili a palce drželi. Já už byla taky představena a informována, že na ten krásný červený dvojkočárek se neskáče a se neštěká. Miminům bude v prosinci rok a my víme, že už lezou (ale jenom dozadu) – já padám. Proč nelezou dopředu? My s Bimem a Bažinou lezli i do stran. Jejich ultraštíhlá maminka je krmí jenom svým mlíčkem a vůbec o ně děsně a hlavně non stop pečuje, tudíž dostatek spánku je pro ni celkem abstraktní pojem. Tolik úvod k dnešní historce.
Ráno vyrazím ulicí na venčení. Tma jak v pytli, ale ještě teplou stopu ihned chytím a držíííím. U Jarušky pod vrata sebou mrsk a po jejich 1 200 m zahradě jupí za kočkou. Před vraty panička stepování, panebóžeachmusímdoprácepískypísk. Neslyším. Já od Jarušky pod plotem šup na pozemek k dvojčatům a mety sem a tam a pomaleji a kde to jsem? Pak se panička zjevila před dvojčatovými vraty a já byla blahem bez sebe. Panička mi sdělila, že se odtud nedostanu a že si nepomůžeme. Mohla by zazvonit, ale představa, že by vzbudila tu ultraštíhlou maminku po noci s jejími miminky byla tak tragická, že by si raději vezme náhlou dovolenou. Prostě průsr, průsr. Ale ne absolutní. Ten dvojčatovej tatínek svítil a chystal se do práce a tak panička se sevřeným žaludkem zazvonila, omluvila se nastotisíckrát, já byla vypuštěna, paničkou připoutána a kárána a kárána.