Mezi nebem a zemí, jsou věci který
já ani Arnošt nedáváme. No vemte si tu situaci. Máme dnes skorofamfárové pondělí (kdyby potvory dvounohý neodjely pracovat, tak by to bylo úplněnejvícfamfárový). Den jak z katalogů cestovek na Nový Zéland či na Aljašku – slunce, zlátnoucí listí, zelená tráva, modré nebe, průzračná voda v kamenném korýtku a lehký větřík. Já rozvážím po zahradě igelitový pytel se zbytky hlíny a najednou konec klidu. Přijela skupina pracovníků s krumpáči (z jejich opálení je zřejmé, že už mají jistě po dovolené u moříčka) a začnou kopat proti nám podlouhlou díru do země. Chudinka panička musela odpoledne při zajíždění do vrat děsně krotit fíkuse, neb by byla vůbec vraty neprojela. No hnus, velebnosti.
Pak jsme si obě daly trochu euforky odpolední svižnou lesní prochajdou (šla jsem útočně po takový kredenci, ale panička mě připískala, protože ta kredenc byla nějaký Rotvajler a prý bych mohla dostat přes držku). Den pomalu končí a naše mňoukaní a hafaní skupina se kočkuje na terase, líně se povalujeme a najednou KONEC SVĚTA. Už to bylo zfilmováno ve Dnu nezávislosti – útok z vesmíru. No my lítli domů, voči navrch hlavy, číra na zádech.
Tak si nás panička posadila jak ty její haranty ve škole a přednášela nám, že dnes dopoledne byl na letišti Václava Havla slavnostní raut (potvory dvounohý se cpaly šunkou, krevetami, guláškem, zákusečky a chlemtaly pivo víno kontušovku), protože opravili hlavní přistávací dráhu. Tak to jsme s Arnošťákem vrtěli, to je dobře, že opravili. Ale vrtěli jsme blbě, protože panička nám dramatickým tragickým hlasem sdělila, že dráha se otevřela v 18 hodin a to co nás k smrti vyděsilo, bylo první letadlo, které v 18.35 šlo na přistání. Pak si vzala šnuptychl, utřela si slzy a řekla: a teď už tady budou lítat pořád.