Ale než vám přeříkám, kdože to je,ten Čeněk, tak jsem vám dlužna informaci o věci jménem antibiotika. Je to růžové, podává se to co 12 hodin zabalené do slané, voňavé a hnědé věci, o které panička říká levnápaštikatojimstačí. Arnošt musí dostávat taky (já padám), ale bez růžové pilule. Prý aby nebyl traumatizován pocitem druhořadosti. Naštěstí já se taky protitraumatizuji, když na Arnošta páníček zapíská a on poslušně přikluše odkudkoliv. Lítnu okamžitě střelhbitě taky, protože se dává pribináček z prstu. Není to prý hnus jako paštika, je to dobré a zdravé, protože je to pro harantíčky, ale to je názor paničky. Její názory však pro mne nejsou absolutně směroplatné, protože ona neví, co je lahodné. Dávám příklad: Včera, když Arnošt opustil kočičí záchod, šla jsem to projet. Našla jsem tam stripsy – teplé válečky obalené ekologickými pilinami, evidentní mňamka. Odnesla jsem si to až do obýváku na koberec a začala konzumovat. Ta potvora dvounohá to okamžitě zjistila a padl na ni amok: ta Emča, to je ale prase, já se pobleju (páníček: já se taky pobleju, Emčo, ty čuně). Arnošt se mnou držel basu. Ten se nepoblil.