Začínáme normálkově. Je všední den. Páníček odjíždí, panička odjíždí a my zde ponecháni napospas dějinám. Dopolední program normální. Tahám boty na zahradu, vyvenčím mnoho hraček, honím kosáky, nejdříve proženu, soubojuju a ve finále zakousnu Arnošťáka. A ještě trochu spinkání a už je tu doba, kdy se objevuje panička. To já mám uši jako netopýr a hned slyším fíkusovej motor a běžím dělat vítací salta. Ale dnes nic. Když už se večer začalo stmívat, šla okolo moje úplně nejvíc kamarádka a fanynka paní Vlasti. Hezky na mě mluvila přes plot, ale já byla zasmutněná, takže jsem ani trochu nevrtěla a vůbec jsem k ní neběžela. S brašulákem jsme byla dvě opuštěná zvířátka. On to neprožíval, protože spal. Já se stresovala za oba. A ještě k tomu místo trávy studený sníh. No děsnej vopruz. Ale kdo čeká, ten se dočká. Začaly televizní noviny a panička dorazila. No jak já vítala, to bylo na Oskara.
Tajemství opuštěných zvířátek mělo hodně smutné rozluštění. Naši byli odpoledne se všemi kamarády v krematoriu. Tam se vždycky hodně moc úplně nejvíc loučí s tím, koho už nebudou nikdy potkávat. Umřel Štěpán, což je syn našeho kamaráda. Panička říkala, že rozloučení bylo moc hezké. Hrály se písničky, které měl Štěpán rád, byl tam i pan farář, který mluvil příjemně civilně. Odhalil, že všichni přišli proto, že nejenže měli rádi Štěpána, ale především proto, aby podpořili ty živé od Štěpána. To byla pravda. Nakonec dal všem za úkol, aby se měli rádi, povídali si, poslouchali se, odpouštěli si, žili hezký život.
A protože naši i jejich milí kamarádi dbají pokynů jim uložených, šli si hned povídat do hospody za rohem. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. A na nás prděli.