My se tuhle bavili s Arnošťákem, že jako ten červenec a srpenec jsou teploušové měsíce, že je to fanfárový do kožichu. A najednou houby. Ne houby jako houby, ty pořád ještě nerostou, ale houby jako stran tepla. Zima jako v tulení prdce a leje a leje, spíš ale jak to říká pan Komárek. Večer už podvakráte zatopeno v krbových kamnech a celorodinně slastně čuměno do plamenů. My zvyřátka ale musíme vycházet ven bez obleků a holínek do terainu. Já tu mokrou trávu a ještě mokřejší les miluju (jako ostatně vše v mém báječném psím životě), ale brašulák na to nahlíží po kočičárensku. Dvě zmoklé slepice. On mňau mokro, br pacičky a mňau navalte
náhrady a bolestné v podobě mlsků. Naši samosebou ihned poskakují a jemu vše cpou (paralerně i mně) a litují ho. Dnes panička volala páníčkovi, že je Arnošt celý zavlhčený a chladne, ale uši že má vařící a to že není, ale opravdu není normální. A co že o tom soudí páníček. Páníček paničce láskyplně vysvětlil, že nemůže být účastníkem žádného telefonického hovoru, natož řešení hořících britských uší, neb musí usilovně pracovat, aby se dostal domů večer a ne až někdy v noci. Panička se zadušovala, že už nebude zlobit a jemu mobilizovat a jala se lovit horké uši na internetu. Takže těm kočičím potvorám se může měřit teplota i v uchu a může tam být horkost 37,5 až 39,5°C. Doporučují nenervovat se. Tak my nenervujeme. To jsou štráchy s kocourákem. Já včera na vycházce proběhla kančí kaliště, ale celá hlava mi zůstala suchá, pročež nerozumím označení prasemexický. Večer jsem byla páníčkem šamponádována s takovou vervou, že by to taky mohla být moje
smrt. Naštěstí nebyla.
A nelitovali mě ani chviličku. Potvory dvounohý.