Stravovat se musíme. Potvory dvounohý i naše zvířátková sekce. Naši pro náš tělesný rozvoj drží naše misky ve stavu stálé naplněnosti, abychom zcela náhodou nepošli v důsledku podvýživy. Cpou do nás nějaký superpremiovýroajalkanin. Přivezou to z počítače na zahradu v počtu dva pytle. První je pro mne, tedy pro hafany mé velikosti a inteligence, náš model má speciální granule pro mlsné kočky. Když už to koupili, tak nám to perou do misek. Já mám v malíčku odborářské předpisy, proto vyžadujeme negranule dvakrát denně. Ráno to dáváme v půl šesté, o víkendu je zdržení, které urgujeme mňoukanováním a děsným šleháním mého ocasu (doplňuji skoky a olizováním obličeje). V půl sedmé se vypotácí z postele živoucí mrtvola, která v šeru vypadá trochu jako naše panička, a nás nasytí. Následně se ještě zřítí do pelechu a dospává. My šmejdíme vesele venku. Večerní krmení se jeví z našeho úhlu pohledu (pod kuchyňskou linkou) zcela bez problémů. Nerada
to píšu, ale Arnošťák mnohdy často žere po dvaadvacáté hodině, kdy panička ještě něco pracuje a jeho rozmazluje rozličnými dobrůtkami masového charakteru. Já jsem v té době v režimu, který se jmenuje DEFINITIVNĚ V LOŽNICI V LIMBU, tudíž mu nemůžu ty dobrůtky sežrat.
Ale dnes. Panička přijela kolem třetí, přemístila do kuchyně nákup a jala se ho umísťovat do patřičných schovek. Já i Arnošt jsme na ni nastoupili, jakože během okamžiku zemřeme hlady. Nenechala nás zahynout a vytasila se s kuřecíma srdíčkama. No my toho sežrali! A ještě byl přídavek. Následné oznámení bylo o tom, že i když je teprve odpoledne, byla to večeře. No jasně, to chápeme.
Něco se porouchalo. V půl šesté jsme nastoupili k večeři a ono nic. Byl recitován příběh o nějakých zvířátkách, která už dnes žrala a mají zajisté plná příška. No tenhle příběh neznáme. Bude dopis Martě, v kopii Srstkovi.