Tak ten náš kočičí model si píše taky deník! Já padám! Kocour a deník. Škrábe jako kocour a kdo to teda přečte? Já trochu přečetla. Jsem nad věcí. Jen kvetu, všechno je famfárově famfárové, já jsem hodně krásná, milá, vstřícná, hepíííííííí a tak. A to se potom nedivte, že úplně přesně nechápu Arnošťákovy depréze. No prostě já jsem kočka, ale jako pes, žejo. Protože kocourákovi systematicky beru jeho hračky, když to jde i jeho jídlo, tak chápete, že jeho deníček nemohl skončit jinde než v mých tlapách. Nějaká morální ponaučení házím za hlavu, prdím na listovní tajemství a z deníčku zveřejňuji:
Mňááááááúúúúúúúúúú, mňau a mňau, to se mi dějou příkoří! Jsem v deprézi, rozervanej v duši a nechápu postoje. Považte, naši mě pořád chválí: no to je model, roztomilý, papá, má elegantní věci pod ocáskem stříbrně zabarvené, pacičky slaďoučké, ťu ťu a taky ňu ňu. A najednou rána do vazu: u Haničky v Brně je tříletý kocourák kartouzák a na „bucinky, bucinky, bucinky“ s sebou v domácím prostředí mrskne na záda. A u veterinární teroristky? Nejdřív si od ní nechal s nadhledem změřit tlak, teplotu a rosný bod. Aby ji dostal do kolen, hodil záda na pouhé jedno bucinky!!!!!!!!! Moje doporučení: Do šaliny a na prígl, tam se zahrab do země ty cirkusáku!
Naši zahájili výcvik střelhbitě a okamžitě, páníček volal bucinky, já ležel na zádech a panička byla pyšná, že jsem tak lehce cvičitelnej. Říkala, že po jednom bucinky a už na zádech je děsný úspěch. Skákala až do stropu. Páníček nejdřív nic neříkal, ale pak mi šoupnul do ucha info, koukni jak je euforická, to je jak po (úplně jsem tomu nerozuměl po čem) . Když sestoupila na zem, páníček jí sdělil, že Arnošťák byl bucinky už hodinu před zkouškou. A to nevěděl, že budu bucinky i dalších několik hodin.