Řeklo se mi, Emi, pojedeš na výlet do Železných hor. Já si zabalila noční košilku, hračky si prý neber, bude tam Dasty, to si hezky pěkně pohraješ. Arnošťáka vyšachovali, prý by ho to nebavilo, musel by do přepravky, z čehož by měl vyrážku, pročež bude doma. Taky dobrý. Manévry začaly už nad ránem, kdy panička odvezla do práce páníčka, aby odpoledne nebylo v Praze nadbytečné jeho auto a mohl na nás čekat na Zličíně. Čekal,
vystoupil mě a celou dobu, kdy panička činila ještě nějaký nákup (kytka pro Haničku k svátku a narozeninám) jsem se courla po chodníku mezi spoustou lidí a aut, čmuchy, ale když se zjevila panička s tou kytkou a usadili jsme se do fíkusu, byla jsem moc ráda. Cesta byla fanfárová. Nejdříve tramvaje a neprůjezdná Praha a pak na dálnici hradeckého typu jsme jeli prudkostí osmdesát kilometrusů a vedlejší pruh devadesát, neb byl takový přívalový déšť, že panička říkala, že vidí úplně nic a že nám co nevidět praskne přední sklo a že je to vůbec apokalyptické. A najednou u Kolína méně deště, pohoda,u Haničky a Čeňka se bezproblémově grilovalo. Sjela se skoro celá naše větev a byli jsme tomu moc rádi. Nejvíce rád byl asi Dasty. On mě úplně opravdově miluje a tak mě olizuje i na velmi intimních místech (není to blbý) a čumákem drká a packou kontaktuje a taky štěká. Chvíli je to veselé, ale pak před tím není úniku. On je opravdu veliký labradorský retrívr, já proti němu malá holčička. On dostal mnoho seřváno, že na mne nemůže takto útočit a vůbec. Pak se to ale trochu pootočilo. Byla jsem přistižena kterak do spícího Dastyho ťukám packou jakože hra. Společnost mě označila za děsnou mrchu a přestala Dastyho seřvávat.
Tak to je úvod k mým novým zásadním historkám dobrodružného typu.