Věc JEŽEK.

Tak to si ráno zorganizujete vstávání (panička: Emí, ještě spinkáme), dostanete snídani a vyrazíte na zahradu. A tam, uprostřed zahrady,  obrovská funící koule plná ostnů a blech. To je přece výzva. To se začne děsně štěkat, vysoko skákat okolo ježové koule a vůbec hysterčit. Bohužel netrvá dlouho a se zjeví panička
v županu a jsem odvolána domů. No těch keců. Jak bych asi mohla dostat blechy? A jak by mohl být ježek vystresovaný? Ledva jsem nahnána a dveře zavřeny, vidím přes terasu, že ta obluda se dává do pohybu, kmitá černýma srandovníma nožičkama a prchá k boudě. Následující ráno se situace opakuje. Panička se zjevuje s kartáčkem na zuby a pěnou kolem mordy. Zase jsem dostala seřváno. No já bych ho zakousla, ale on zde ve dne vůbec není, on garážuje do setmění neznámo kde. Musím vymyslet nějakou nehlučnou strategii a
vyděsit ho k smrti. Abych se svěřila, tak já nejsem úplně v pohodě. Příliš často se mluví o víkendu na Šumavě za účelem sběru hub a taky setkání se všemi přáteli. Jedním dechem se mluví o tom, že zde bude hlídání. Přijede Tóma a Kristýna a náš zvěřinec bude dle návodů opečováván. To se tedy hodně těšíčkuju.