Tak nejdříve vajíčka na cibuličce, pak káva rozpustného a tureckého typu, denní tisk, dopolední osobní volno, obídeček a pak to přišlo. Konečně výlet jak pro dospělého kokrouše. Já to viděla hned, přichystal se batoh, panička si zapaketovala tyčinku proti hypo-glyko, kontrola kapesníků a jupí. Šlo se směr Vysoký vrch. No já to znám jen ke Kačáku a tak dá rozum, že pak to byla ta správná čuchanice. Já byla v sedmém až desátém nebi. Naši se kochali a tak mě nechali. Kdo to nezažil, nepochopí. Ticho, podzimní vůně v chladném vzduchu, všude stobarevné listí, les s buky a pak se smrky a pak paseka a pak od každého trochu, no kýč jak z katalogu cestovek. Sem tam mě připískali a dali mi nějaký pamlsek, sem tam jsem děsně lítla mimo trasu, ale pak šupity k našim. U Poteplí bylo na cestě mnoho a mnoho bahna, to jsem se obalila. Trochu jsem to následně spláchla v Kačáku, ale pořád jsem byla model hyena skvrnitá.
A to už jsme se blížili domů, já pátrám v lese čuchyty čuch a najednou uáááááááááá, já si cvrkla do kožichu. V křoví jsem narazila do něčeho funícího hnědého hodně velikého, já lekla, ono leklo, já děsný kvíky kvík a naši hned sprint. Já k nim – zachráněna. Vyvalení naši vydechli a pak se docela smáli. Z druhé strany se přiřítila paní, která chtěla zachraňovat hnědého obra.To monstrum byl taky pes, typu ridžbek, v patách mu bylo čtyřměsíční štěně dogy. Ale to dá přeci rozum, že v rychlosti se nepozná, že uprostřed lesa to taky může být psí model. Úžasné finále bylo na lesní cestě, kde jsme se my hafani chovali vesele, přátelsky a úplně fanfárově.
Určitě bych nebyla tak veselá, kdybych tušila, co mě doma čeká. Děsná koupel, důkladné sušení a Arnoštovo nechápavé čumění.