Jak to bylo po té kapličce. Tak to bylo tak, že jsme podél kačáku došli do Poteplí a zaparkovali se na zahrádce před starou hospodou U Netopýra. Naše rodina si říká legendu, že na půdě pod střechou žije obrovská
kolonie netopýrů. Dneska těch lidí! Bylo tam úplně narváno a my nevěděli proč. Mnoho mladých dvounožců (čtyřnožec jeden kus jorkšíra). Páníček přinesl paničce k jejímu naprostému údivu Mouchovo nefiltrované
pivo Proškův Ležák. Je to jedenáctka vyrobená v Chýni podle receptu mlynáře Josefa Proška (mlýn vedle hospody) , který se údajně našel teprve nedávno v jeho pozůstalosti. Dostal za to polibky. Páníček, ne ten mrtvej mlynář. Taky z výčepu přinesl info, které už i panička zvěděla: byl zde velký turnaj ve stolním fotbálku. Taky referovala, že vedle sedí pán a dělá pavouka. No já nevím. Pán neměl pavučinu ani mnoho končetin, měl jen nějaké papíry, do kterých něco čmáral podle počítače. Neměla jsem čas pavoučího muže sledovat, protože k našemu stolu přišel velmi pohledný mladík a mnoho slušně se zeptal, zda by si mohl tohoto krásného pejska pohladit. Bylo mu dovoleno, já držela a dělala na něj psí oči, pán byl znalec, rozpoznal ve mně modelku. Naši se taky činili, referovali, že naše Ema je ten nejúžasnější kokrouš v celosvětovém měřítku, milá, poslušná, veselá. Že mi včera našli na hlavě blechu mu ale decentně zatajili. A potom jsme se tam ještě zdrželi z důvodů
excelentní gulášové polívečky. Já bych si tedy dala spíš ty burgry z grilu, ale jsem držena u držky. Na zpáteční cestě jsem ještě lítla po lese, celkem naši dali patnáct kiláků, já alespoň o deset více.
Takový přenádherný den a tak blbý konec. Sprcha, šampon. Je čas udělat bleše pápá.