Dnes jsem během čmuchanězování v lese narazila na srnu typu obrovský exemplář. Pronásledovala jsem ji mnoho metrů až kilometrů. Nedostihla. Vrátila jsem se po stopě. V cíli byla panička, které už z nohou rašily kořeny, neb jsem ji opustila před skoro hodinou. Chtěla mi asi vynadat, ale neměla ani trochu sílu a začínala plakat. No mně se taky trochu ulevilo. Přišlápla jsem si jazyk a vyvalila exkluzivní očka. My byly šťastný jako myši. Panička řekla, že jsem hrozná mrcha. Následně jsme volně kráčellesem a najednou nějací lidičkové. Hnedle jsem vyrazila proti úplně malé krásné blonďaté holčičce, která zde promenovala s maminkou. Řvala přeukrutně. Panička mě představila jako roztomilé štěňátko, které by si rádo s dětmi hrálo. Maminka blonďatého andílka to akceptovala, vyměnila si s naší paničkou několik thymolínů a pa pa. Pro tentokrát se nám podařilo utajit, že ty haranty nedávám, že jsem vlastně takové proti bejbyové monstrum.
Panička slibuje, že se vše v dobré obrátí.