Já jsem oslavovací typ. Já mám zase něco. Tentokrát svátek, což se píše úplně ve všech kalendářích. Jsou o tom domácí promluvy i přespolní blahopřání, které panička přijímá přes Ajfouna a mně tlumočí. Já jsem ráda, ale nenápadně začínám vyhlížet nějakého pejsáčka, se kterým bych se zaradovala, což nevím přesně jak bude, ale asi by to mohlo být hustý, protože naši mají pořád oči na šťopkách, zda se pes neblíží či ke mně neplíží. A polední klid! Vždycky, když Čeněk po obědě odpočíval, bylo otevřeno na terasu a vůbec byl volný režim. A teď? No zavřeno, že prý musím být pod dohledem. Já padám. A pak ten včeravečer. Trajdali ve Praze, byli na nějaké Magnézialitera a protože posléze rautovali, dorazili v půlnoci. A hned to hodnotili, že to bylo úplně nejlepší ze fšech magnéziových večerů, vtipné, stručné, příjemné. Rautové žrádýlko připravoval nějaký mnoho slavný a zkušený PanlahůdkyPaukert. A to se domů nespěchá, to se šmakulínuje gulášek a tři druhy knedlíčků, ochutnává se kuřecí a jiné masíčko, ovocíčko a zeleníčko, pije se to skvělé bílé, moučníkuje se (ta marinovaná hruška!), vedou se řeči s naší Markéticí, Laďou i knihovnicí a na zvířata se nemyslí. Potvory dvounohý. Ještěže tu máme Čeňka, který s námi na ně počká, topí v krbu a hezky se mnou vypráví. S modelem ne. Náš Arnošťák je totiž momentálně opožděný v převodu času. Nepochopil, že se sunul čas. Chodil domů v půl desáté. To by šlo. Teď se připlíží až v půl jedenácté. Ten mi teda toho Čeňka nervuje.
On nám totiž Arnošt začíná dospívat v muže, říká panička. To jako bude chodit po dvou a holit se?