Naše paničká říká, že na špatné zprávy je vždycky času dost, proto zprávu, která se začala už v pátek večer, dávám až ve středu. Páníček se před víkendem připlížil z práce úplně, ale úplně vyřízenej. Protože byl děsně teploušovej a kašlací, musel trávit víkend v posteli. A kdo mu jako měl dělat v té jeho samotě v ložnici společnost? No já tam zaparkovala a vše dozorovala. Aby mu nebyla zima, tak jsem se k němu tulíčkovala, lehce ho olizovala a vše kontrolovala. To máte: čaj na průdušky, čaj ovocný, ACC ve vodě rozpuštěné, paralen a paralen a paralen. To by Arnošt nesvedl. Panička si mohla oddychnout, neb jsem fakt dobrá zdravotní sestra. Pro obveselení jsem po páníčkovi trochu poskakovala. Na břicho a na nohy a taky na hlavu, kousy a kousy , ale moc ho to neba, pročež jsem byla záhy odnesena.
A taky se potvory dvounohý nemohly dohodnout o úplné pitomosti. Páníček přece běžně chodí ke garáži na doutník. Ale v sobotu najednou panička jako že ať na to ani nepomyslí a nevylézá z postele. Ale to dá rozum, že když má někdo ukrutnej kašel, že nemůže pořád jenom ležet, ale že se taky musí projít. Nejlépe ke garáži. No to bylo keců kvůli každému čvaňhákovi. Za trest musel jet v pondělí ráno páníček k veterinární lékařce. Jelikož se nevejde do přepravky, musel se držet za ruku paničky a ta s ním jela až do ordinace, aby náhodou nezdrhnul. Tam byl ohledán, zápal plic vyloučen, směr dalšího kurýrování vytyčen, páníček domů přivezen a do postele uložen. Já se stala šéflékařkou a panička odfíkusovala na pracoviště budovat šťastné zítřky. Jako sanitáře jsem si zvolila Arnošta, mohl ležet v nohách, aby byl v případě potřeby k dispozici. Já ležela u hlavy a funěla jsem páníčkovi do obličeje teplý vzduch, aby se mu lépe dýchalo. No luxusní zaopatření. Ale pacient se nám nějak cukal, nazval nás potvorami a museli jsme se odsunout. Za dobrotu na žebrotu. My si ale vždycky víme rady.
Ledva usnul, já se mu přiložila na prsa a brašulák mu umrtvil kotník.