Z technických důvodů nejsem ostříhána.
Jsme s Arnoštem v depresi. Nevíme, jestli nás neprodají Vietnamcům na guláš. Indicie jsou jasné. Nejdříve bylo mudrováno, jestli nejsem na štěně tlustá, obratem pak chváleny koťulákovy špeky. Pak nás vážili. Já mám 11.50 kg, Arnošťák přesně polovic, tedy 5.75. Potvory dvounohý po vážení nebyly o moc chytřejší než před vážením, tápou, zda jsme hubení či tlustí. Ale proč asi naše milá panička gůglovala a později propočítávala kolik platí vietnamské restaurace za kilo? No fuj. A když páníček cvičně přikládal kocouráka paničce na ledviny, tak jsme se preventivně pobleli.
Nebýt této události více než neblahé, můžu napsat, že vše je prímovňoušové. Kupují se nám dobroty, páníčkovi taky. On nežere suchý a tyčinky nebo granulky proti olízané kočičí srsti v žaludku, ale děsně vrtí na nějaký haribáky. Panička mu podstrojuje s dinosaury a medvídky a žížalami a staršidýlky a červíky a pak přehodí veksl k jiné značce a jsou to pixlemixle a vexta a kyselé rybičky a taky karamelky. On i já jsme z toho hepí. A pak jsme s koťulákem hepíjový z Čeňka. Čeněk je s námi celý den, pilně pracuje (těsná hranice práce v otroctví a rodícím se kapitalismem), od stolu nám nesmí dávat, ale . . . . nedává, jasně že nedává a že my v sobotu a neděli přibíháme zrychleně dýchající ke stolu jen tak.
Bóže nebe, ještě že hafani a mňoukani nemusí chodit ke zpovědi.