Jaro je sice krásná záležitost, ale teď mi to děsně komplikuje denní režim. To je tak. Ledva se oteplí, všichni chtějí souznít s tím rašením a pučením, mít to z první ruky, návrat k přírodě a užívat si té sluníčkové kúry. Takže co? Do naší vesničky nestřediskové najeli chaťáci. Tato informace by byla celkem neškodná, ale v kontextu hárání je zásadně limitující, determinují, prostě blbý. Do mnoha chat přijeli hafani, kteří ledva by mě jen koutkem oka zahlédli a jednou nosní dírkou očuchli, už by mi chtěli dělat ty věci. V důsledku této skutečnosti mám
jen krátké vycházky pod přísným dozorem a taky dost na vodítku. Dám příklad. Vyběhnu si na prochajdu a za rohem prolítnu kolem Pepy. Pepa je moc velký fešák, hodně bílý a taky flekoušový, elegantní a mladý. Jmenuje se Pepa Bulteriér, bydlí ob dvě ulice, prostě kluk z naší vesnice. Já si chtěla pohrát, ale potvora dvounohá mě
zahákla a ještě moje intimní info sdělila páníčkům od Pepy, načež oni rychle odchvátali s vodítkem přiškrceným Jozífkem. A to bych mu byla bývala ráda dala pořádnýho hudlana. Tak příště.
Jedna chata u lesa změnila majitele. Takový mladý model dvounohý pilou z kusu stromu udělal uměleckou moc hezkou a zajímavou sochu. Panička se ho jako správná vesnická informátorka ptala, zda bude ještě
pracovat na detailech, já padám, on to sám nevěděl. A na víkend za nimi dorazila společnost a měli 4 (slovy čtyři) psy. Naši mě samozřejmě vzali úplně jinam, kolegáčky čtyřnoháčky jsem viděla jen z veliké dálky. Jmenuje se to bezpečná vzdálenost. Ale než jsem začala být z těch krátkých vycházek smutná, naši mi slíbili, že až nebudu pro ty psy tak okouzlující a žádoucí, vynahradí mi to a půjdeme na hodně dlouhý výlet. Jupííííí!!!