Moje panička čte ten denní tisk. Dříve nám do schránky na dopisy přicházela Mladá fronta, nyní Lidová záležitost, což páníček komentuje slovy, že vydavatel je jedna a tatáž osoba, takže poznej deset rozdílů. Ale k informacím získaným z toho tisku. Velký materiál o deníčku pana ředitele nemocnice Na Homolce. On si podle mého vzoru psal deníček. Já řeším vycházky a Arnošta, on zakázky a ta konta. Fakt nakecal na sebe úplně všecko, jak si dával ten koks (asi měl dobrý kamna), to psal že sněží, následně vyčíslil i ty úplatné prachy. No a to mě přivedlo k zamyšlení, kolik toho nainformuji na potvory dvounohý já ve svém deníčku. Děsně nebezpečné. Lépe něco optimistického.
Veselý příběh z naší rodiny. Po večerní vycházce jsem nacouvala do sprchy a se hygienila. Páníček se mnou měl mnoho práce a nestačil za námi zavřít dveře. Já podávám packy ve směru hodinových ručiček, páníček sprchuje a najednou k nám dolehnou hlasité zvuky jako když se trhá látka nebo jako když se někdo fest odvzdušňuje. Páníček volá, co se děje, co se děje? Panička volá, že nic neslyšela, ale pokud bylo něco slyšet, že to byl zajisté kocour, že paničce přišel dnes velmi nafouknutý. Teď že zrovna spí uvolněně na zádech jako mimino a proto asi nekontrolovatelně hlasitě prdí. Že prý by ho dala na terasu, ale on je sladký a nebude s ním manipulovat. V tom pripadku, že ho nelze budit. To naše sprchová sekce pochopila a se dosprchovala. Bylo
frotýrování mokrých tlapek do sucha, ticho a přemyšlování. Následně páníček řekl:
To nemohl být Arnošt.