Ve čtvrtek byl ten Kar. V deset a ihned poté dorazili na naši zahradu kamarádi. Já vítala jako blázen, největším svým příznivcům rozdávala polibky francouzského typu. Vzhledem k tomu, že jsem byla po vycházce v mokrém lese, nebyl žádný problém označkovat hlínovým maglajzem džíny všech příchozích. No to bylo radosti. Naopak bez radosti byl brašulák. Arnošťák odešel znechucen do svých komnat - jsem krásný, ale nemusím to slyšet od návštěvníků. Panička měla od rána sundanou věc Ortéza a po přivítacích kávách a becherihovoda, se šlo k hospodě. S Lídou se chtělo rozloučit i mnoho dalších kamarádů, já to odhaduji na padesát člověků a tři čtyřnoháci. Já, Ohař z Výmaru a Basenži. Výmarák dobrý (byl vykastrován kvůli permanentnímu zlobení), basenžák nádherně čistej, elegantní. On pochází ze střední Afriky, neumí štěkat. Když se lekne či bojí, vydává prapodivné psí zvuky. Co naopak nevydává je zápach, protože o svou srst pečuje jako kočka. Já padám. Pes jako kočka! Dalo se pivo, vedly se kecy a pak se vyrazilo na Vysoký vrch. Já jela s našima půlku cesty automobilismem, poté jsme se připojili k výpravě. Potvory dvounohý si říkaly věci o Lídě, nesly kytky a svíčky. Pod rozhlednou Láďa poděkoval za Lídu, lupli jsme si paňáky a šli jsme ke konečnému cíli karového výstupu.