Lída měla kamarády, kteří zmrzli v červenci 1990 v Alpách pod Grossglocknerem a taky kamaráda, co zemřel ve Vysokých Tatrách. Pod destičkou, kde se tohle všechno píše, jsme zapálili svíčky, položili kytky, postáli, pohovořili a vydali se na sestup do hospody. Já byla hvězda. Ostatní psové byli celou vycházku špagátem upoutaní modelové a to já ani náhodou. Já lítám po lese, ukázněně se vracím ke smečce, šlapu si na jazyk, směju se a vůbec nádherně vypadám. Chutná strava ale ne. Místo restauračního oběda jsem byla internována doma na zahradě. Všichni si hezky pěkně žrádýlkovali, kuřecí,vepřové a masíčko v bramboráku. Průběžně prolévali pivem či vodou, Blanka dala jako třešničku na dortu kopečkovou a pak si to přišupajdili. Svítíčko sluníčkovalo, společnost na zahradě štrůdlovala, kafíčkovala, vínovala, vodou se prolévala, prostě evidentně pohodovala, já šťastná a Arnošt - dámy prominou - nasrán v ložnici. Uprostřed velepohody černé mraky těhotné vodou. Účastníci ustrnuli. Usoudili ustrašeně uprknout, úplně uklidit, úspěšně uklidnit. Ihned nastal liják. My jedenáct lidí a já Ema už doma, oheň v krbových kamnech a jupíííííí. Po dešti byly buřty a taky od Milana sýr na gril, saláty fazolové i zelné, no prožraná společnost. Poslední dorazil Láďa s Džekemdanielsem. Dali jsme Na Líííííííííduuuuuuuuuuu!!!!! Historek bylo mnoho a bude pořád. Lída tady ihned momentálně není, ale pořád bude.