O víkendu jsem se vůbec neobtěžovala nic psát. Podmínky byly po pravdě pod psa. V sobotu dopoledne měla panička na hlavě hadr a říkala achich, že jsem to pila, plíživě vařila, páníček pracoval v pracovně, Čeněk venku, Arnošt chodil po zadních a v předních mával krysákem z Ikei, já jsem škodila na skalce, pilně roznášela boty po zahradě, prostě taková vesnická sobotní idylka. Nakládalo se krkovičné maso na nedělní grilování a byla šuškanda: Přijede Krištof, copak mu budou zvířátka říkat? Já padám. Kdo to bude tentokrát? Tatínek páníčka, bratr Arnošta nebo ten mořeplavec? Zeby přijel potrubím?Byla jsem tak zvědavá, že mi to nešlo úplně spát a já si z toho musela v noci od tří hrát s Arnoštem. Nebyli jsme za to chváleni. Nejdřív jsem byla vynesena do noci na čůrání a vzápětí jsem dostala příkaz spát. Já poslechla, natulila jsem se do postele vedle páníčka, ale když už jsem skoro spala, tak Arnošt dal ve tmě betmena se zákusem do mého krku. Výzvu jsem přijala a nové kolo soubojů se rozjelo. Tentokrát to už paničku asi hodně nadchlo, protože si i rozsvítila, řekla páníčkovi přece je nezabijem, vzala si knížku a hezky pěkně si četla.
Jak říkám, idyla vpravdě vesnická.