Nedělní ranní vycházka mě a páníčka proměnila záchranáře. My si to šupajdíme, čucháčkujeme, a potkáme paní soudkyni. Ta má asi pět kusů malých shi-tzu, no děsná lítačka, skákačka, ale oni fakt nestíhali. Mezi řečí byla naše dvojice požádána, zda bychom nemohli poradit se zaseknutými garážovými vraty. Naše dvojice tedy u inkriminovaného objektu přibrzdila a pozor! Aby psů nebylo málo, zde nám byla předvedena tři šitcuová mimina. No to je psů jak v kresleným filmu. Tak jsme to v garáži očumnuli a zjistili, že prdek, že to chce dvě zásadní věci. Technického přítele na telefonu (ten jsme s sebou neměli) a odstranit z dosahu domácích psů Emu, tedy jako mě. Pročež jsme se vrátili domů k paničce, vše jsme referovali a ihned telefonovali. Náš kamarád Kája podal návod, jak postupovat s mrtvými vraty,aby ožila. Páníček se vrátil na místo činu a já byla odložená doma. Měla jsem naštvanou náladu a moc by mi udělala radost nějaká nekalá lumpárna. Zaměřila jsem brašuláka v pelíšku. Ten si to vypije. Já na něj hupsla a zakousla ho pod krkem. Úplně zatuhnul, udělal mrtvýho kocoura s vyvalenýma očima, vůbec se nebránil, čímž mě narušil startegii akční hry Boj a následné rozcupování kocoura na tisíc kusů. Cvičně jsem mu prolízla ucho a on byl tak miloučký, že jsem ho dál netýrala. Panička si prohlížela písmena v časopisáku, trošku jsem do ní drkla a šupajdila jsem na zahradu vyhlížet páníčka. Vrátil se jako vítěz nad vraty, což si panička vysvětlila jakože je vítěz nad celým světem. Nekonečné chválení,
s kávou obskakování a radostná nálada.
Já padám.