Ema nepochopená - část druhá.

Obyčejné vesnické ráno. Naši jsou ve pryč a my máme volný program. Ten náš model sebou
mrskne do pelíšku a chrápe jako kocour britského typu. Já ne. Kdo si hraje, nezlobí. Dnes jsem si naplánovala hru s páníčkovou botou divadelní luxusnějšího typu. Průlezem bota ven. Umístění na zahradu. Výdech. Hodinu!
Hodinu mi dalo, než jsem z boty vyvlekla tkaničku a ji rozžvýkala. Další moře času mi vzalo dolování takové věci zevnitř boty a její prokusování. Zadařilo se. Do odpoledne jsem zahradu dozdobila ještě botou paničky a bylo to
hodně nejvíc okrasné. Panička dorazila, obhlédla, já hopkala okolo ní pro pochvalu. Ona bafla tu vypreparovanou věc z boty a . . . . . děsně mě zmydlila přes čumák a hystericky mi nehezky lála. Já zajela domů a čekala jsem, jak to bude pokračovat. Ale protože je panička vzdělaná ve vědách pedagogických, nikdy netrestá dvakrát za jeden průšvih. Navíc já jsem krasavice inteligentní, která pochopí střelhbitě okamžitě. Boty nežrat. Co si obuje páníček na nejbližší kulturu? A to se ví, že se zítra chystají na červený koberec. Mají pozvánky, které leží vysoko, jinak bych je rozkousala a v trajdání zabránila. Mají dvě. Na film a na řízečky. Začíná ten biofest.